A) Zhodnocení současného stavu a záměru vládní koalice

Hlavním zdrojem disproporcí je způsob rozdělení 200 mandátů do krajů (14 zaokrouhlení) a následné úplné rozdělování mandátů v krajích (14×5 zaokrouhlení v posledních volbách s 5 nevyloučenými stranami). Kvůli těmto mnohým zaokrouhlováním na celé mandáty bez dříve používané kompenzace 2. skrutiniem narůstá chyba (znáhodnění) celostátního rozdělení mandátů stranám, vlivem použité d'Hondtovy metody pak z hlediska pravděpodobnosti hlavně ke škodě malých stran (vyloučeno ale není ani poškození velkých stran!). Navíc celý systém lze využít či obejít volební turistikou – malé strany by například z malého Karlovarského kraje mohly převážet své věrné voliče hlasovat pomocí voličských průkazů do jiných krajů, neboť v Karlovarském kraji na ně mandát nezbude a hlasy jejich voličů by tam propadly. Různá velikost volebních obvodů (krajů) však není sama o sobě zdrojem disproporcí (v mnou navrhované novele ani nevyžadují změnu) a naopak pouhé vyrovnání velikosti volebních obvodů by neodstranilo výše zmiňované disproporce. Pro podrobnější popis disproporcí si dovoluji odkázat na můj krátký příspěvek z roku 2004 na http://ustavni2.juristic.cz/514580/clanek/ustava2, kde je též propočet pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2002. V obou volbách se současným volebním systémem (v letech 2002 a 2006) získala vládní koalice méně mandátů, než by jí příslušelo při přísně poměrném rozdělení se zachováním uzavíracích klauzulí – nenaplnil se tedy záměr umožnit vznik vlád s vyšší podporou (byť problematicky umělou) v Poslanecké sněmovně.

Druhý záměr – volební prémie pro vítěze voleb – již dle mého mínění není nutný, požadavek stabilní vlády by se dal lépe řešit v rovině ústavní a hlavně zlepšením našeho společenského klimatu. Navíc zavedení volební prémie je obecně v rozporu s poměrností volebního systému, tedy jednak s prvním vládním záměrem a dále s požadavkem Ústavy v odst. 1 článku 18 na konání voleb do Poslanecké sněmovny podle zásad poměrného zastoupení. Přesto je dle mě ospraveditelné a Ústavě neodporující alespoň zavedení volební prémie obvykle jednoho (v podstatě necelého) mandátu v případě „nerozhodného“ výsledku, podobně jako v případě voleb do německého Spolkového sněmu. Vyšší volební prémie je též ve světě neobvyklá a navíc mimo současnou Itálii, kde byla zavedená premiérem Berlusconim pro volební bloky (ani tam nakonec nezabránila rozpadu vládní koalice), se používala hlavně v různých diktátorských režimech (např. B. Mussolini v Itálii, Stroessnerova Paraguay). V italské ústavě není navíc předepsán systém poměrného zastoupení, jak je tomu u nás. V České republice navíc existuje určité nebezpečí, že zvláště při nízké volební účasti či rozštěpení velkých stran by onou stranou s nejvyšším počtem hlasů mohla být nezreformovaná KSČM a volební prémie by ji mohla posílit natolik, že by mohlo být velmi obtížné, popř. i nemožné sestavit vládu bez takovéto KSČM.

B) Návrh na změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny

Dovoluji si předložit svůj návrh na změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny. Návrh se snaží pokud možno respektovat současnou podobu zmiňovaného zákona o volbách (i když i ten by si zasloužil řadu úprav). V základní podobě návrhu se mění hlavně jen způsob přepočtu hlasů na mandáty, tj. paragrafy 48 až 51, a přibude zavedení volebních bloků. Přímo se nabízí i určitá úprava hlasování mimo území ČR uvedená v odstavci 5, kterou pro zjednodušení nepopisuji průběžně. Jsou uvedeny i různé varianty, které by mohly zvýšit průchodnost. Rozšířená podoba návrhu se týká navíc i uzavíracích klauzulí.

Základní podoba

1. V základní podobě zůstává podoba kandidátních listin a hlasovacího lístku stejná. Kandidující subjekty (politické strany, hnutí nebo jejich koalice - dále jen strany) ale navíc po svém řádném zaregistrování (§ 33) mají do určité doby před dnem hlasovaní možnost vytvořit smlouvou volební blok. Vhodné by bylo, aby jedna strana mohla být součástí i více bloků, horší variantou by byl jen nejvýše jeden blok pro stranu. Volební blok by měl fakticky (avšak nikoli právně a závazně) představovat budoucí možnou koalici a má svou roli jen při případné volební prémii (viz dále odstavec 3). Kvůli jednoduššímu popisu pro potřeby odstavce 3 se za volební blok (jednočlenný) považuje i každý jednotlivý kandidující subjekt (strana).

2. Samotné hlasování může zůstat stejné, tj. volič vybírá jednu stranu v rámci kraje a může na ní kroužkovat přednostní hlasy pro kandidáty. Po sečtení hlasů se vyloučí strany, které nedosáhly stanovené uzavírací klauzule na celostátní úrovni (v podstatě § 49 kromě odst. 4).

3. Každé straně se přidělí tolik mandátů z celkových 200, kolik činí podíl jejich hlasů na součtu hlasů pro všechny nevyloučené strany dohromady. Metod na úplné rozdělení těchto 200 mandátů je možných několik – metoda Hareovy kvóty s nejvyššími zbytky (používá se nyní pro rozdělení mandátů krajům) či Niemeyerova metoda použitá v Německu (tyto 2 metody pokládám za nejpoměrnější), dále již u nás použitá Hagenbach-Bischoffova metoda a metoda dělitele Sainte-Laguë a za poslední snesitelnou považuji nemodifikovanou metodu d'Hondtovu (zde ovšem ne v rámci kraje). Poté se najde ten volební blok, který získal nejvíce hlasů (jako součet hlasů pro nevyloučené strany tohoto bloku), a pokud tento blok získal nadpoloviční většinu hlasů pro všechny nevyloučené strany, zkontroluje se, zda získal i nadpoloviční většinu mandátů (tj. alespoň 101). Pokud ne (získal by pak obvykle 100 mandátů, ale závisí to na metodě rozdělení výše a počtu stran v tomto bloku), získá tento blok právě 101 mandátů (tedy jakousi volební prémii) a ostatní strany mimo tento blok 99 mandátů – v tomto případě by si oněch 101 a 99 mandátů rozdělily strany poměrně podle počtu svých hlasů (opět jsou možné různé metody, bylo by ale vhodné, aby zde byla použita stejná metoda jako při prvotním rozdělení). Horší variantou je, že mandát, popř. mandáty (obvykle právě 1), který by onen nejsilnější blok získal navíc po přidělení 101 mandátů, by připadly nejsilnější straně v rámci tohoto bloku. Nyní má tedy každá strana jasný svůj počet mandátů na celostátní úrovni.

4. U každé strany se poté rozdělí její mandáty do krajů – zase poměrně podle počtu hlasů strany v jednotlivých krajích (opět lze vybrat metodu, nejlépe stále stejnou). Tento princip se používá např. při zpracování druhých hlasů při volbě do německého Spolkového sněmu – kandidátkám v našich volebních krajích tam odpovídají kandidátky spolkových zemí. Nemusí tak sice přesně odpovídat zastoupení volebních krajů, ale odpovídá zastoupení stran, což vyhovuje zásadám čl. 5 Ústavy ČR a čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Poměrné zastoupení volebních obvodů (krajů) u nás garantováno není a není to ani nutné – rovnost hlasů voličů to neovlivní. Ostatně je diskutabilní, zda použité kritérium pro rozdělení mandátů do krajů (podle volební účasti) je to správné, zda by se nemělo dělit např. podle počtu oprávněných voličů či obyvatel kraje, či jen podle počtu hlasů pro nevyloučené strany. Nakonec se v rámci strany a kraje přidělí mandáty jednotlivým kandidátům a náhradníkům – lze zachovat stávající postup podle § 50, odst. 4 až 7.

5. U hlasování mimo území ČR, kdy se nyní poněkud nesmyslně hlasy voličů započítávaly k vylosovanému volebnímu kraji, by šlo buď přiřadit takového voliče ke kraji podle jeho posledního trvalého bydliště v ČR (či analogicky podle druhu vzniku občanství), nebo by se pro tyto voliče zavedly celostátní hlasovací lístky, kde by byl uveden jen seznam všech stran kandidujících v alespoň 1 kraji a volič by jednu z nich zaškrtl a nemohl by použít přednostní hlasy pro kandidáty. Jeho hlas by se v tomto případě uplatnil jen při celostátním rozdělování mandátů stranám dle odstavce 3, ne již dále.

Rozšířená podoba

V rozšířené podobě návrhu se zasahuje i do uzavíracích klauzulí, které rovněž značně narušují proporcionalitu systému – vždyť strana, která by mohla při přísně poměrném systému mít až 10 mandátů, nemusí získat ani 1 mandát. Hlas voliče pro tuto stranu navíc propadá, aniž to často může volič dopředu tušit. Obava z propadnutí hlasu ve skutečnosti klauzuli ještě zvyšuje. Není tak ani garantována ústavní zásada ochrany menšin v článku 6. Nabízí se celá řada možností, jak tento jev odstranit, či alespoň zmírnit. Lze si představit i úplné zrušení volebních klauzulí, dále je možné jejich snížení, zrušení aditivní hranice pro koalice, povinné snižování hranice nejen pro zachování alespoň dvou postupujících kandidujících subjektů, ale i pro udržení celkového podílu propadlých hlasů pod určitou mezí (např. pod 10 procenty).

Dalším způsobem, který by obvykle nezvyšoval počet stran ve Sněmovně, ale umožnil by každému voliči alespoň částečné využití jeho hlasu, by byla možnost převodu hlasu u vyloučené strany. Lze to udělat buď tím, že strana po uzavření registrací kandidátních listin veřejně určí, v jakém poměru se mají její hlasy v případě vyloučení přerozdělit mezi jiné strany, nebo lépe hlasem voliče – na každém hlasovacím lístku by přibyla kolonka pro číslo strany, kterou může volič uvést jako náhradní, a okrsková volební komise by musela u každé volební strany ještě sečíst počty hlasů pro její jednotlivé náhradní strany, podobně jako sčítá přednostní hlasy pro jednoho kandidáta. Převody by se mohly variantně dít s možností záchrany či bez ní. Při možnosti záchrany by se kritérium vyloučení uplatňovalo postupně v pořadí od právě nejslabší strany a v případě vyloučení strany by se hlasy pro ni převedly podle přání strany nebo voliče na dosud nevyloučené strany (některá strana by tak mohla klauzuli splnit dodatečně pomocí hlasů převedených od dříve vyloučených stran a zachránit se, i když by se to dělo zřejmě jen zřídka). Ve variantě bez možnosti záchrany by se převáděly všechny hlasy stran nesplňující klauzuli jen stranám, které ji splnily; vyloučení či nevyloučení by bylo určeno už prvotním ziskem hlasů před převody.

V každém případě by se tedy opět získaly počty hlasů pro jednotlivé strany a s těmi by se dále pracovalo v odstavcích 3 a 4 základní podoby. U převáděných hlasů by se neuplatnily přednostní hlasy pro jednotlivé kandidáty.

Poznámky

Navrhovaný systém umožňuje dodržet ústavně předepsanou zásadu poměrného zastoupení a zároveň ústavní zásadu článku 6 o rozhodování většiny a ochraně menšin. Nevyžaduje změnu volebních obvodů (krajů), což mj. nenutí strany k jejich reorganizaci, ani změnu Ústavy. Má svou léty vyzkoušenou analogii v případě zpracování druhých hlasů (tj. pro zemské stranické kandidátní listiny) při volbách do německého Spolkového sněmu. U celostátního počtu mandátů pro nevyloučené strany dochází jen k jednomu zaokrouhlování pro každou takovou stranu, tedy u posledních voleb by to bylo (při zachované uzavírací klauzuli) 5 zaokrouhlení oproti skutečným 84 zaokrouhlením zmiňovaným v úvodním zhodnocení současného stavu.

Navrhovaný systém volební prémie ovšem nezaručí (a v mezích současné ústavy ani nemůže zaručit) ve všech případech možnost sestavení vlády. Zaručí ho však v případě, že existují dva volební bloky (vedle případných dalších), které dohromady zahrnují všechny nevyloučené strany – zabrání situaci 100:100 u těchto dvou bloků. Nejasná však bude ochota kandidujících stran vytvářet volební bloky, i když nejde o závazek uzavřít spolu vládní koalici. Pokud by žádné bloky nevznikly, volební prémie se uplatní stejně jako v Německu jen v případě, že některá strana (která je automaticky považována také za jednočlenný volební blok) získá nadpoloviční počet hlasů pro nevyloučené strany, avšak nezíská nadpoloviční počet všech mandátů. Situaci navíc komplikuje KSČM se svým současným nulovým vládně koaličním potencionálem. Aplikaci volební prémie dle tohoto návrhu považuji tedy u nás za málo častou. Volební prémie (pokud už se uplatní) také nemusí připadnout straně s nejvyšším počtem hlasů, pokud je mimo blok, který získal nejvyšší počet hlasů, což je ale správně (představme si například, že onou nejsilnější stranou je KSČM či jiná extrémní strana, se kterou nechce nikdo spolupracovat – jinak totiž většinou bude nejsilnější strana zároveň v nejsilnějším bloku).

Jsem si vědom občasného zjednodušení v popisu (např. neošetření vzácné rovností hlasů, způsob převodu hlasů vyloučených stran), jsem však v případě potřeby připraven k doplnění a upřesnění tohoto textu.

Celá tato problematika je poměrně závažná a citlivá vzhledem k často rozdílným představám zúčastněných politických stran a možným následkům. Také proto si jistě zaslouží důkladnou diskusi otevřenou nejen odborníkům, ale i voličské veřejnosti, která by měla mít právo vyjádřit se, jakým způsobem si přeje volit své poslance.